Sign up with your email address to be the first to know about new products, VIP offers, blog features & more.

Jedna hodina ráno. Budík mě tahá z postele a žene mě na tábor směr Praha. Je to tu zas. Léto a má touha vyrazit za novými zkušenostmi a taky zážitky nemůže i tentokrát chybět. Hodím na sebe bágl a jsem na cestě přes celou republiku směr Praha, hlavní nádraží. Noc je dlouhá. Očím se moc spát nechce, a tak s papírem a tužkou plánují dobrodružné aktivity, které pro ty malé prcky hned první den přichystám.

Sedm hodin ráno a já stojím před jednotkou dětí a dospívajících. V této chvíli jsou to dětí. O pár dní později měním slovník a ony děti přejmenuji na malé teroristy. Všichni jsou to ale super jedinci, kteří mi stejně ke konci budou chybět.  Přicházejí postupně, jejich malé ručičky se někdy nedokáži odlepit od dlaní dospělých, občas ukápne i ta slza z oka nebo tělem projde radost z nových zážitků a malý sedí v okamžiku nedočkavě v autobuse. A já? Vše koordinuji. Od rodičů musím vysbírat potřebné dokumenty, to proto, kdyby nás navštívila hygiena, zkontrolovat zdravotní stav dítěte, uložit kufry. Zdravotník poletuje s Kinedrily, hledá ukryté malé potvůrky jménem vši. Zkrátka, pro vedoucí a zdravotníky super ranní rozcvička.

Autobus vyjíždí a v nás zavládne ta pořádná táborová atmosféra. Seznámení, tichá pošta, slovní fotbálek, ale i občas poblité dítko, kinetóza udělá své, to vše k táboru patří. Na místě jsme během dvou hodin a pro mě začíná patnáct dní vymyšlení her, volnočasových aktivit, držení stráže, křičení o sto šest. S mým oddílem se odeberu stranou, vytvoříme kruh a hrajeme hru Pif-Paf, seznamovací hry a společně odbouráváme ledy. Oooh yellow, taa tu riti ditaaa, it doesn´t sound enough, we can make it loudeeeer. Jsme anglický tábor a abychom byli pořádně slyšet mezi výtvarníky, tanečníky, dramaťáky, anglicky dáváme z plných plic o sobě vědět.

Jsem pro mě v naprosto novém prostředí. Nová krajina, neznámí lidé a během doby, co mají dětí pauzu, přichází řada na seznámení s okolím. Rychle do sebe hážu UHO (pro neostřílené táborníky, univerzální hněda omáčka, tedy super táborová pochoutka), dětem pomáhám s převlíkáním postelí, vybalováním kufrů a vyhazováním svačin, a poznávám nové vedoucí, kteří mi budou dalších patnáct dní dělat společnost. Všichni jsou to pohodoví lidé, skauti, otevření každé srandě. Zkrátka ani po večerce nuda nebude. Seznamují se i s třídou, kde by měly probíhat anglické hodiny. Jéé, říkám si. Něco takového jsem naposledy viděl v muzeu s expozici první republiky. Kde se hrabou nové vymoženosti, jako interaktivní tabule, učební pomůcky všude na stěnách. Tady jsou místo plakátu na zdech pavouci. No nic, plakáty na zeď se dají, když už nám je sponzoři poskytli a ten zbytek? Jsme tábor. Pro neformální výuku žádnou vymoženost moderní doby nepotřebují.

Odpoledne je na programu schovka, ocásky, rybičky a rybáři, ovečky a cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Hry mezi dětmi dosti oblíbené. A také příprava na večerní táborák, prohlídka okolí, pohybové aktivity. Hektický den je zakončený zpíváním u ohně. Nebo vlastně, první noc a stýskající se děti. Tato jednoduchá rovnice hovoří za vše. Vedoucí pojedou noční šichtu, bude to non-stop.

Druhý den, další den sbíraní zážitků a zkušeností. S mým parťákem Solomonem bereme prostěradlo, před sebe postavíme dvě děti tak, aby vzájemně na sebe neviděli a prostěradlo pustíme dolů. Ten, kdo řekne jméno soupeře jako první, je vítězem. V rukávu mám spoustu dalších seznamovacích her a ty také hrajeme, tak dlouho, dokud na sebe neukazujeme prsty a nejsme dokonale sehraný tým. Bereme do rukou balon a v kruhu si jej předáváme. Má to jeden háček. Nesmíme se jej dotknou dlaněmi. Na děti připíchnu kolíčky na prádlo a začíná honěná. Tým, který posbírá co nejvíce kolíčku, vyhrává. Mezi sebou vytváříme prostor pro vzájemnou důvěru, toleranci a respektu k mladším a slabším. Hrajeme hry, užíváme si krásného letního dne a s pocitem úlevy mohu ke konci dne se Solomonem říci. Jsme tým.

Na chvíli se odebereme i do naše třídy. Teď už díky vedoucí Verči a nejmladšího kapitána, dvouletého Filipa, třídy krásně vyzdobené. Haha, žádnou anglickou formální hodinu ale naší táboranti očekávat nemohou. Anglicky se učíme, jen ve stylu příjemnějším, ve stylu neformálním. Na záda si přilepíme papíry a vzájemně se kreslíme, píšeme naše oblíbené filmy, hudbu. Naše portréty poté přilepíme na zeď a pod ně dáme obálky. Do nich si účastníci tábora budou vkládat vzkazy, dárečky. Co by to byl za tábor bez pravidel a očekávání. I na to přichází řada a zábavnou formou si takovou táborovou ústavu a zpětnou vazbu pro vedoucí vytváříme. Ze špaget stavíme věž a na vrchol připíchneme marshmellow, hrajeme hru na secret frienda (utajeného přítele), vytváříme krabici plnou drbů a druhou krabici trestů. To pro jistotu, kdyby někoho napadlo nerespektovat naše společně sestavená pravidla. Seřazujeme se od nejstaršího po nejmladšího, hledáme, kdo má nejvíce sourozenců, zjišťujeme, jaké je hlavní město Anglie. Prostě a jednoduše aktivity, které mají pro účastníky přidanou hodnotu a i když se zde učení neodehrává na vědomé úrovní, dochází k rozvoji kompetencí u účastníků těchto her.

Můj parťák Solomon je skvělý učitel angličtiny. Hodinu dokáže zpestřit o řadu zajímavých podmětů a pro naše děti připravit tak lekci plnou zážitků. Tasíme karty Helen-Doron a hádáme, co je na obrázku, hrajeme oběšence, hrajeme anglické slovní hry. Samozřejmě, vše perfektní není, každý žák má jinou úroveň jazykových schopností, s někým hází neposednost (speciální pedagog by raději použil výraz ADHD, nešvar poslední doby), někdo je zase více otupělý (Americký psycholog by raději využil výrazu HSC – Highly Sensitive Child, neboli apatické dítě, které má svůj vlastní svět a chvílemi vás prostě nevnímá). Právě proto jsme se Solomonem zvolili neformální styl výuky – mnohem lépe tak dokážeme rozdíly ve třídě eliminovat. Výmysly jako tablety do tříd, čert s tím pryč.

Když se aktivity neodehrávají ve třídě, jsme venku, krásně na sluníčku a do těla si pouštíme vitamín D. Stavíme věž v přírodních materiálů, hrajeme hru blind walk. To je tak, že se vytvoří tři týmy, uděláme hada a všichni zavřou oči, až na posledního v řadě. Poté mě všichni následují a poslední člen, který jediný vidí, koriguje celý vlak. Nebo se postavíme naproti sobě, upažíme ruce a každý musí proběhnout uličkou důvěry. Naše ruce těsně před proběhnutím člena týmu dáme dolů. Dále vytvoříme kruh, v jehož prostředku je nepohyblivý a ztuhly člen týmu a my si jej předáváme. Jsou to hry na rozvoj leadershipu, důvěry a posílení týmového ducha. Na lektorových bedrech potom závisí nejen vedení všech těch her, ale hlavně bezpečnost všech dětí. Osobně neznám učitelé, který by vystavil dítě nějakému nebezpečí nebo úrazu.

Naším cílem vedoucích je zpestřit tábor jen co to jde. Jeden den se tak táhne ve vědeckém duchu. Solomon je vystudovaný lékárník a pokusy mu jdou levou zadní.  Necháváme působit kyslík s oxidem uhličitým a dětí nevěřícně zírají. Samovolně nafukujeme balónky (do niž poté v perném horkém dni naléváme vodu a hrajeme vybišu) a z vajíčka necháváme rozpustit skořápku. Chemie, to je věda!! Padne mezi námi.

Jsou tu i procházky. Pro vedoucí občas noční můra. Přece jen, vyrazit s dětmi, které se mimo dosah rodičů chovají odlišněji, je někdy adrenalinový zážitek. Co by to byl ale za tábor bez prozkoumání okolí. Vyrazíme k Vltavě a dětí píšou s překvapením domu dopisy, že Vltava není pouze v Praze. Jdeme se podívat na farmu s opuštěnými a týranými zvířaty – super příležitost naučit se něco anglicky. Ten jazyk nám vládne. A chodíme na místní bazén (kde je ze mě plavčík) a do lesa. Právě les nám dává více. Překonáváme brod, máme menší bojovku a orientujeme se v neznámém prostoru. Aktivity pro zážitky jako stvořené. Jeden večer připravíme noční bojovku. Vedoucí na sebe navlečou strašidelné kostýmu a jde se ve tmě do lesa. Pištění, to je to, co se z lesa najedou ozývá. Vždyť každá bojovka je základem zážitkové pedagogiky a dětí si odnášejí zážitky, u nás nesmím chybět.

Potom tu máme večery. Před každým se snažíme připravit aktivitu, po které dětí usnou jako andílci a na stesk nebude čas. Hrajeme hru živnosti, máme diskotéku, Hrachov mám talent, Megashow, přehazovanou, připravujeme olympijské hry mládeže. Ale přece jen se nějaké to plačící dítě najde. A to tehdy, kdy vedoucí by rád měl chvíli čas na sebe, ale volají ho bolaví bříška, duchové v pokojích a děti, které už napočítaly tisíce oveček a pořád nic. Toto je realita pro vedoucí, přes den vymýšlí aktivity a hodiny, dbá na bezpečnost dětí a večer na jejich pohodlí. Je to super tábor. Tohle tempo je rychlé, práce je všude jak na kostele a já jsem z toho nadšený. Nadšený také z toho, když vidím, jak se jednotlivci mění k lepšímu. Svou práci na dětech vidíte naživo. Jejich špatné návyky z domova mizí, osamostatňují se, mají nové kamarády, a i tu angličtinu si zlepší. To je také důvod, proč na tábory jezdím, a i přes tu dřinu se rád vracím. Dětem dáváte něco, co vy sami jste sbírali mnoha léta a pocit z toho je k nezaplacení.

Tábor není jen o vedoucích a dětech. Pořádně kruté chvilky zažívají i zdravotníci. Ani si nedokážu představit, kolik klíšťat, třísek musí denně vytáhnout. Kolik krvácení z nosu zastavit a zajistit, aby se všechny ty léky dostaly na správné místo. Vlastně také personál v kuchyni maká jako šroub. Navařit denně přes dvě stě jídel určitě není žádná prdel. A všichni tito lidé vytvoří jeden fungující tým, který pro děti připraví léto plné zážitků, rozvoje kompetencí a učení na nevědomé úrovni. Léto, na které dítě bude rádo vzpomínat, a vedoucí koneckonců také.

Barack Obama na počest Nelsona Mandely řekl: „Věci se zdají být nepřekonatelné do doby, než je sami překonáme“. Tahle slova se mi vybavila při každém těžší chvilce na táboře. Ze stesku po rodičích plačící dítko, nějaké to menší zranění, výzva v podobě přípravy nabušené hodiny, to jsou věci, které se někdy zdají býti nepřekonatelné, ale když k nim přijdete čelem vpřed, ani jako člověk, ani jako vedoucí neselžete. Ať žijí letní tábory! Protože, jak už řeklo mnoho učitelů, nejlepší třída má jako střechu nebe a jako zdí přírodu.

Tento tábor ve vesnici Hrachov se uskutečnil pod hlavičkou pražské organizace Děti bez hranic. A i když to v našem centru vedoucích vypadalo jako ve squatu hipíku, bylo zde hodně zajímavých lidí s nápady, které se staly hnacím motorem na cestě super zážitkové léto pro děti. Tábor se povedl a nejenom já jsem si domu sebou přivezl nespočet zážitků a zkušeností.

 

No Comments Yet.

Co si o tom myslíte vy?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *