Sign up with your email address to be the first to know about new products, VIP offers, blog features & more.

Klíčové vzdělání jinak – Zážitková pedagogika

Díl 1 – Úvod do zážitkové pedagogiky

 

Zážitková pedagogika se stává uznávanou vyučovací metodou. Stále více škol, ale i mimoškolních zařízeních, firem a neziskových organizací využívá ke vzdělání zážitkové programy, které kladou důraz na větší aktivitu účastníků. V zážitkové pedagogice jde především o učení i na podvědomé a nevědomé úrovni, kdy účastnící daného programu se učí z důsledku vlastního jednání, hledání netradičního řešení a společného překonávaní úkolu a výzev.Prožitek je zde chápán pouze jako prostředek k dosažení předem stanoveného pedagogického cíle. Samotným cílem potom zůstává starořecký výchovný ideál, všestranný rozvoj osobnosti směřující k harmonii.

Tento  první článek se bude zabývat úvodem do zážitkové pedagogiky. Zážitkového kurzu jsou určeny pro žáky nebo studenty, ale i dospělé (andragogika) kteří si prostřednictvím vybraných prožitkových programů (například teambuilding, outdoorové aktivity, projektové vyučování, LARP, workshop a podobě) osvojí předem stanovené pedagogické cíle. Mezi ně může patřit snaha integrovat všechny žáky do jedné spolupracující skupiny, vytvořit důvěrný vztah mezi třídním učitelem a jeho žáky nebo rozvinou klíčové kompetence účastníků kurzu, mezi které lze zařadit komunikační a organizační dovednosti, týmovou spolupráci, schopnost řešit problémy, kriticky a logicky myslet. Výstupem zážitkového programu bývá i poznání sebe sama. Účastník často pozná své silné a slabé stránky a svou osobnost takovou, jaká je, bez pohledu přes „růžové brýle“. Stanovení cílů, které následují prožitkové hry, je na dané škole nebo organizaci, pro kterou se kurz připravuje. Když se liší cíle, liší se i aktivity. V zážitkové pedagogice je vše dopředu naplánované, a tak se i liší metodické postupy výuky. Samotné hry a aktivity, které lze využít, budou náplni dalších článků na tomto blogu. Cílem článku je tedy poskytnou základní náhled do problematiky zážitkového vzdělání a seznámit čtenáře s plánováním a tvorbou zážitkového kurzu.

Historie zážitkové pedagogiky

 

Skutečnosti, že do vzdělání by měl být zapojen celý člověk (fyzicky, intelektuálně a emočně – včetně pocitů a smyslů), si byl již vědom Aristoteles, který učil při procházení v kolonádách. Pro vznik oboru zážitková pedagogika je však klíčové dílo Jana Ámose Komenského. Ten, stejně jako dnešní holistické přístupy učení, prosazoval celostní rozvoj osobnosti. Tvrdil, že je potřeba vzdělávat ducha, jazyk, srdce i ruku. Nejdůležitější zkušenosti získává podle něj člověk získává prostřednictvím vlastních smyslů. Napsal, že vzdělání začíná a končí u opravdové zkušenosti, učení musí být spojeno s pobytem v přírodě a musí připravovat na život.Ve svém hlavním díle Velká didaktika upozorňuje na podporu samostatného vzdělání a řešení problémů, motivovaného vlastním zájmem. 

Výchova zážitkem je proces, ve kterém si žák buduje znalosti, dovednosti a hodnoty na základě přímé zkušenosti

Skutečnosti, že lidský mozek si snáze zapamatuje informace, které jsou doprovázený intenzivní emocí, si byli vědomi i lidé v dávných dějinách. Například když v období raného novověku zeměměřiči vyměřovali pozemek a chtěli po občanovi, aby znal své hranice pozemku, dovedli jej k něj a na hranici ho zmlátili. Daný člověk si tak na vždy zapamatoval konkrétní místo.

Ulička důvěry – jedna z aktivit zážitkové pedagogiky

Když na konci 19. století došlo k prudkému rozmachu sportu, došlo i k rozvoji outdoorovému vzdělání. V českých zemích vznikají spolky Sokol (1862) a Turistický klub (1888), které svou činnosti kombinují aktivní pohyb s jinými aktivitami, jako je táboření, poznávání přírody a památek. Pedagogové a zakladatelé nejrůznějších spolků v této době zdůrazňují souvislost mezi sportováním, přírodou a výchovou.

Krokem vpřed se stalo i proniknutí skautského hnutí do českých zemí. Ideálům anglického skautingu a Amerického hnutí lesní moudrosti (Woodcraft) se v českých zemích dostalo mimořádně pozornosti. Ve 20. letech 20. století začalo junácké hnutí používat termín Výchova v přírodě. Vlivem Americké kultury se u nás začalo rozvíjet víkendové táboření v přírodě a takzvaný tramping. Ten naplňoval touho mladých lidí po přírodě a svobodě. Tehdejší liberální trendy ve vzdělání měly dopad na pedagogy, kteří začali pořádat letní tábory, vzdělávací kurzy a zakládali experimentální školy. Zdárným příkladem je učitel a spisovatel Jaroslav Foglar, který rozvinul modely, jež v mládeži podporovaly romantický vztah k přírodě a zdůrazňoval důležitost práce v malých, neformálních skupinách. Jeho filozofie je založena na nezávislém přijímaní rozhodnutí, schopnosti sebekontroly a ovlivňování sebe sama a vztahů k ostatním lidem.

V letech 1948 – 1989 uzavřel československý komunistický režim, podporovaný Sovětským svazem, podstatně všechny komunikační kanály s vnějším světem. Následovalo nucené sloučení sportovních spolků a mládežnických organizací. V padesátých letech se však do školního vzdělání dostávaly prvky turistiky a sportů v přírodě. Rozvinula se dnes populární tradice školních výletů v přírodě, lyžařských kurzů a letních soustředění. Roku 1953 vznikla na Karlově univerzitě první katedra zaměřená na turistiku a sporty v přírodě. Výsledkem poměrně inovativního studijního programu byl integrovaný přístup ke vzdělání, zahrnující sportovní hry, kreativní aktivity a vzdělání o přírodě.  Od šedesátých let se zde začaly rozvíjet aktivity zaměřené na přípravu a vedení zájezdů a expedic. Rozvoj těchto aktivit byl nicméně utlumen politickou normalizaci. Začátkem sedmdesátých let se do popředí vzdělání dostávala potřeba podporovat nezávislou iniciativu studentů. Další stádium vývoje zážitkové pedagogiky tak zahrnovalo využívaní her a tvořivých aktivit. V osmdesátých letech se začaly prosazovat různá ekologická hnutí, jejíž činnost mimo jiné zahrnovala  výchovu o přírodě. Známé hnutí Brontosaurus kombinovalo ochranu životního prostředí s ekologickou výchovou dětí a mládeže.

Překonání překážky v týmu – nástroj k rozvoji klíčových kompetencí

I přes nátlak komunistické moci se do formy výchovy v přírodě dostávaly experimentální prvky. V roce 1977 byla založena Prázdninová škola Lipnice. Ta začala spolu s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy vytvářet základy moderního a kreativního přístupu k výchově v přírodě. Jedním z výsledku tohoto vývoje byla mezinárodní konference „Výchova v přírodě“ v říjnu 1989. Na tomto fůru zazněla ostrá kritika politického systému a byla přijata strategie týkající se dalšího rozvoje výchovy v přírodě v naší zemi. Po roce 1989 se Prázdninová škola Lipnice stala členem Outward Bound, organizace zaměřující se na práci s učiteli a mládeži.

Dnes pořádá Prázdninová škola Lipnice různé kurzy zážitkové pedagogiky pro veřejnost. Programy jsou naplněné fyzickými i mentálními hrami, tvořivými dílnami, diskuzemi reflexí.

 

Klíčové informace k zážitkové pedagogice

 

Poznatky vyvozené ze zážitku mají výhodu v tom, že jsou snadněji zapamatovatelné a snadno vybavitelné. V knize Outdoor trénink (Svatoš, Lebeda, 2005) vyšel výzkum toho, kolik procent informací si je člověk schopen zapamatovat slyšením, viděním a zážitkem.

Kolik z nových poznatků si vybavíme po určitém čase (zdroj: Prázdninová škola Lipnice)

 

Výchova zážitkem je komplexní proces, který v sobě slučuje zážitek, vnímavost, poznání a chování. Zapojuje emoce, představivost, fyzickou zdatnost a intelekt. Samotný zážitek však nemusí znamenat, že se účastník aktivity něco naučí. Zážitkové je postaveno na reflexi a rozboru zážitku. Poté přichází učení.

Historie zážitkové pedagogiky využívala odlišné metody a postupy vzdělání. Od roku 2000 ale převažuje tzv. Holistický model. Ten ukazuje, že zážitkové vzdělání je proces, zahrnující interakci instruktorů, účastníků, prostředí, ve kterém učení probíhá a samotné aktivity. Empirické výzkumy podložené důsledným kvantitativním výzkume, potvrzují, že v důraz by měl být kladen nejenom na samotnou hru, ale také reflexi.

Zážitková pedagogika podle Holistického schématu

 

STRUKTURA KURZU: Využité celé řady programových prostředků včetně reflexe. Důraz je kladen na zodpovězení otázky, o čem má kurz být a proč ho děláme.

ŠKÁLA PROGRAMŮ: Měla by být rovnováha mezi jednotlivými typy programů (sociálně, fyzicky, kreativně a psychologicky zaměřené). Využívaný jsou všechny smysly, zahrnující reflexi a emoční, intelektuální a spirituální ohledy.

ATMOSFÉRA A PROSTŘEDÍ: Na místě by měla být fyzická a psychická bezpečnost, pozitivní a podporující prostředí.

ÚČASTNICKÁ SKUPINA: Účastnící mají zájem o aktivitu. Je třeba, aby byli otevření a byli schopni naslouchat. Zážitkové programy často otevírají emoce a bez ohledu nato, zda-li je účastník více extrovertní nebo introvertní typ, dokáží u každého jedince vyvolat uvědomění.

Instruktoři v tomto modelu, spolu s rozvojem vzájemné důvěry a skupinové dynamiky v účastnické skupině, hrají zásadní roli při vytváření pozitivní a přátelské atmosféry a podporujícího prostředí, které je fyzicky a psychicky bezpečné. Outdoorové aktivity, kreativní workshopy a jiné hry představují pro účastníky výzvy jak fyzické, tak mentální a emoční. Jednotlivé aktivity jsou vzájemně propojeny tak, že vytváří zážitkové vzdělávací prostředí, které prospívá k osobnímu a skupinovému rozvoji.

 

prvním díle cyklu Zážitková pedagogika jsme se seznámili s úvodem do problematiky, historií a náčrtem Holistické metody. V dalších dílech se podíváme na dramaturgií kurzu, cyklus učení a tvorbu jednotlivých programů.  

Publikovat budu také jednotlivé odzkoušené hry, aktivity a programy, které byly dány do praxe na deseti ERASMUS+ výměnách mládeže, letních táborech a školních akcích.

No Comments Yet.

Co si o tom myslíte vy?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *