Sign up with your email address to be the first to know about new products, VIP offers, blog features & more.

Obrana Čajánkových kasáren v Místku

Článek o zapomenutých hrdinech a jejich osudech z Čajánkových kasáren v Místku. Materiál vhodný pro výuku dějepisu a regionálních dějin.

PODZIM 1938

Píše se podzim roku 1938 a Češi s napětím sledují rostoucí agresi nacistického Německa. 15. září uznává britský ministerský předseda Chamberlain Hitlerovy nároky na odstoupení českého pohraničí Německu. O čtyři dny později předkládá britská a francouzská vláda Československu doporučení, aby odevzdala okresy s více než 50% Německého obyvatelstva. 22. září vypuká generální stávka. Tehdejší Hodžová vláda padá a nově do vlády nastupuje generál Syrový. O den později je vyhlášená všeobecná mobilizace, která ukazuje odhodlání drtivé většiny českého národa republiku bránit a ubránit. Mezitím se uskutečňují další jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem, která vyvrcholí 29. záři. Do Mnichova jsou pozvání zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. Zde tito představitelé uzavřeli dohodu o odtržení pohraničních území Československa ve prospěch Německa. Následující den vláda a prezident Beneš diktát přijímají. Odstoupení československého území hitlerovskému Německu znamenalo pro republiku ztrátu více než 1/3 území, ale také výrazné zhoršení její obranyschopnosti.  Katastrofální důsledky měl také polský zábor Těšínska. Polsku kromě pěti koksáren a patnácti šachet ostravsko-karvinského revíru připadly také Třinecké železárny. Vídeňská arbitráž přiřkla Maďarsku rozsáhlá území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Při pohledu na mapu pomnichovské republiky je zřejmé, že hranice byly stanoveny tak, aby zpřetrhaly hlavní dopravní tepny a znemožnily případný vojenský odpor. Opevnění byla ztracena a západní mocnosti, které slíbily, že Československo pojísti svými zárukami, svůj slib nedodržely.

Jak ale pozdější události jasně ukázaly, o uklidnění situace Adolfu Hitlerovi rozhodně nešlo, a tak s Ribbentropem v lednu 1939 vyjádřil otevřeně nespokojenost s československou zahraniční politikou. Ve chvíli, kdy vláda Rudolfa Berana dne 22. ledna 1939 připomenula slíbené záruky nových hranic, odmítli Němci jakákoli další jednání. Dne 8. března 1939 označil Adolf Hitler na shromáždění představitelů armády, nacistické strany a průmyslníků situaci v Praze za nesnesitelnou a oznámil, že Československo bude obsazeno během několika příštích dní, nejpozději 15. března.

Po vyhlášení samostatného slovenského státu a vyhrocení situace na Podkarpatské Rusi, kterou začali obsazovat Maďarská vojska, odjíždí z Prahy do Berlína zvláštní vlak. Zde dorazí těsně před půlnoci a prezident Emil Hácha s ministrem Chvalkovským jsou Hitlerem přijati časně ráno, v 1:30. Po hrubém nátlaku, kdy Goring vyhrožuje Háchovi bombardováním Prahy a potvrzení, že Německá vojska již postupují k hranicím Československa a na jednom místě již ji přešly, podepisuje spolu s doktorem Chvalkovským a z německé strany Hitlerem a Ribentropem připravenou dohodu o převzetí českých zemí pod „ochranu říše“. O půl čtvrté ráno jsou vojenským jednotkám rozeslány telegramy s rozkazy prezidenta republiky, aby při obsazování nekladli odpor a nechť se velitele jednotek podrobí všem pokynům, které jim budou dány.

Obsazování probíhalo 15. března 1939, nicméně na Severní Moravě se začalo s obsazováním již 14. března. Tehdy taky v Místku došlo k ozbrojenému boji proti okupantům.

STŘET ČECHŮ A NĚMCŮ V MÍSTKU

Od počátku roku byla ve Frýdku a Místku (dříve dva města, která byla sloučená během války) pozorována mezi Němci zvýšena činnost. Rostoucí troufalost a drzost místních Němců byla příčinou nejistoty městského obyvatelstva. Kronikář města popisuje provokaci, kdy německé vojsko jezdívalo v automobilech plnou rychlosti z Příbora, který byl již součásti Sudet, ke státní hranici přes Místek. Napjatá atmosféra a nejistota naplno vyvrcholila 14. března.

V ten den vládne ve Frýdku-Místku pochmurné počasí. Lid, který pracoval v blízkých železárnách, dolech, chemických závodech nebo textilkách, netušil, jaké pocity bude prožívat ve večerních hodinách. [1]

Přestože obsazování českých zemích začalo 15. března, první němečtí vojáci překročili hranice v prostoru Moravské Ostravy již o den dříve okolo páté hodiny večerní. Jednotka 8. sboru a pluk SS dostal rozkaz obsadit Moravskou Ostravu a Místek.

V místeckých kasárnách dostal velitel pluku, plukovník Florián Eliáš, od náčelníka štábu rozkaz spálit tajné mobilizační spisy. Druhý pobočník velitele pluku, inženýr Ichnovský, v rozhovoru pro Československou televizi situaci komentoval následujícími slovy: „ Co hovořil náčelní štábu nevím, ale přesně jsem slyšel odpověď plukovníka Eliáše a viděl jeho reakci, jak zbledl. Cože?, ptal se, Cože? To není možné, vyrazil potom ze sebe“.  Když dokončil hovor, inženýr Ichnovský v rozhovoru dodává: „Vzchopil se, v řekl Rozkaz. A když zavěsil sluchátko, ještě dodal: Ne, to je něco strašného“. Podle vyprávění Ichnovského se plukovník zavřel do své kanceláře a začal pálit tajné spisy, poté odešel na posádku, kde také pálil dokumenty. Inženýr Ichnovský vyjádřil názor, že velení Československé armády už dříve vědělo, co se bude dít 15. března. Jednotky měly být zajaty, lapeny jako nic netušící králici v kasárnách. I velitel místecké posádky, plukovník Eliáš, už 14. března odpoledne vše věděl, ale mlčel. [2]

V 17:30 se od Příbora začaly přibližovat motorizované jednotky. Ale tentokrát nezastavily na hraniční čáře, jak bývalo zvykem. Němečtí celníci obsadili budku pohraniční stráže, která chtěla telefonicky informovat Místek, což se ale nepovedlo. Jednomu z českých celníku se ale podařilo utéct do Rychaltic, kde podal hlášení. [3]

Nacisté se zastavili u místecké továrny Oskara Landsberga. Okresní hejtman Cidlík byl informován o skutečnosti, že Německá vojska pouze projíždí na Slovensko, a nemají jím být kladeny žádné potíže. Do centra města Místek dorazily první jednotky přibližně v 19 hodin. Hlavní strážmistr Gola z Opolí ihned se čtyřmi četníky obsadil policejní strážnici, kde prováděli osobní prohlídky českých policistů.  Mezitím přiběhl na strážnici první místecký nacista Richard Haas a po něm další, kteří nabízeli své služby. S jejich pomoci došlo k obsazení budovy okresní politické správy. Německý plukovník Stoewer vykázal okresního hejtmana Karla Cidlíka. Další část jednotek projela městem a blížila se směrem na Frýdek, k Czajánkovým kasárnám. [4]

V té době byly tyto kasárna dvoupatrovou budovou, bývalou továrnou. Byl zde ubytován III prapor 8. pěšího pluku. Velký počet místních vojáků byli nováčci, kteří narukovali teprve 1. března a prozatím neabsolvovali ani základní výcvik. Kromě nich zde bylo asi dalších 30 zkušených vojáků.

14.března panovala v kasárnách pohotovost, která byla později zrušena, nicméně se nikdo nesmě vzdálit z budovy kasáren, což bylo dle vyprávění vojáků normální. Zhruba v jednu hodinu po poledni nastoupil do stráže u brány svobodník Bohuslav Přibyla, který ještě netušil, že právě on bude prvním svědkem příjezdu okupantů. K večeru byl čten denní rozkaz. Jeho čtení a vedení měl na starosti poručík Cibien. Dle vyprávění ostatních vojáků mluvil ale jinak. Hovořil o Slovácích a o Háchově cestě do Berlína. Kdyby prý k něčemu došlo, mají si pamatovat, že všichni za jednoho, jeden za všechny. [6]

V praporní kanceláří probíhal kurs polského jazyka pro důstojníky. Jeho vedením byl pověřen poručík Karel Martínek od spojovací roty 8. pluku. Poprvé se také přišel podívat velitel kulometné roty, kapitán Pavlík. Podle vyprávění to byl náročný, ale u mužstva oblíbený důstojník, kterého velitel pluku Eliáš neměl příliš v lásce. Plukovník Štětina, jak vzpomíná obdržel v tuto chvíli rozkaz: „Němci jsou před našim městem. Neklásti jim žádný odpor. Vejíti ve styk s jejími veliteli“. A nařídil veliteli stráže, ať o všem jej informuje a nepodniká žádné kroky. [7]

Krátce po 18 hodině uslyšel velitel stráže projíždět motocykly a informoval o tom velitele praporu. Ten se domníval, že jde o povolený průjezd. O 15 minut později projela kolem kasáren čtyřstopá vozidla. Jeden automobil zastavil a ke kasárnám se blížilo několik nacistů s napřaženými zbraněmi.[8] Stráž Czajankových kasáren je vyzvala k zastavení, ale německý důstojník neuposlechl a vyzval české vojáky ke složení zbraní. Strážný Bohuslav Přibyla líčí, jak viděl před sebou svého kolegu Sagana a uslyšel výstřel. Sám si není jíst tím, kdo vystřelil jako první. Nařídil stažení dovnitř a zahájil palbu. Strážný Přibily dle jeho slov informoval plukovníka Štěpinu. Rady se mu ale nedostalo. Přikázal mu, aby se ihned vrátil ke stráží, kde palba pokračovala. [9]

Pro jakýkoliv vojenský odpor nebyla jednotka materiálně připravená. Velká část vycvičených vojínů byla odvedena na Slovensko nebo Podkarpatskou Rus a u pluku v Místku zůstalo jen družstvo pro strážní službu. Obraná jednotka byla ale těsně před 14. březnem zrušena a munice pro ni určená odvezená z kasáren. 

I přes nedostatek munice a střelných zbraní palba pokračovala. Vojáci líčí, že ihned poté, co se ozvaly první výstřely, vyběhl kapitán Pavlík, hrdina v Čajánkových kasáren, ven. „Rychle ustrojit a pálit“, rozkázal Pavlík ostatním důstojníkům, kteří se právě nacházeli na hodině polského jazyka. Pavlík jmenoval jako svého zástupce poručíka Karla Martinka a energeticky přiděloval úkoly. Nábojů bylo málo, proto Pavlík přeběhl dvůr a přinesl ze skladu bednu střeliva.

V tento moment se rozpoutal zuřivý a nelítostný boj pro nacistickým Němcům, řízený ráznými povely kapitána Pavlíka. Češti vojáci zaujaly pozice v oknech kasáren, zatímco Němci zmatečně pobíhali po ulici. Asi deset mužů bylo vysláno ke garážím, aby zaujaly pozice v kanálu, odkud začali střílet na cestu. Češti vojáci měli k dispozici pouze pušky a lehké kulomety, a v omezeném množství munici, která byla v kasárnách ponechaná „na černo“. Naproti stáli Němci s reflektory, které oslňovaly české vojáky, a těžkými kulomety. Nicméně i přes tuto palební převahu bylo několik Německých vojáků zasaženo. Do boje zasáhla i německý obrněný transportér, který vjel do dvoru kasáren, nicméně tvrdá palba z kulometu jej přinutila k ústupu.

V celých kasárnách byla tma. Kapitán Pavlík vypnul elektrický proud již na začátku boje. Navíc Němci vyslali do protější budovy finančního úřadu svého vojáka, aby rozstřílel pouliční osvětlení. Nacistické vojáky všude doprovázeli místní Němci, kteří jím sloužili jako průvodci.

Karlu Martinkovi byl přidělen zadní trakt kasáren. Pavlík ze střechy odstřeloval ulici a křičel na ostatní: „To nic, ty zmůžeme“. Mezitím Němci vystřelili z děla a zasáhli kancelář praporu, kde byl plukovník Štětina. Ten vyvázl bez zranění.

Během palby přiběhla do kasáren skupina asi 20 dělníků zaměstnaných na nedaleké stavbě regulace. Vzbouřili se německému staviteli a žádali zbraně. Vyhověno jím samozřejmě nebylo.

Když docházela poslední munice, prohlásil kapitán Pavlík větu: „To nic, hoši, nebojte se! Poslední rána je pro mne“. Od kanceláře praporu se najednou ozvalo troubení. Voják Josef Plandor popisuje situaci takto: „Nasadil jsem bodlo a chtěl jsem seběhnout ke kapitánu Pavlíkovi, zda se nemáme probíti na bodáky postranním vchodem. V rozhodne chvíli se však objevil plukovník Štěpina, který pochopil, že boj je pro nás ztracen, a proto vystrčil bílý prapor (bílou košili na smetáku) a volal německy nejvyššího velitele, aby dal zastavit palbu.[10]

V paměti popisuje plukovník Štětina situaci takto: „ Snažil jsem se všemožně ohodnotit situaci a to jednak osobně na dvoře kasáren a jednak telefonicky v druhých kasárnách (Neumanovy kasárna ve Frýdku). Ale když jsem zjistil, že jinde ve městě se nebojuje a když Němci použili obrněného vozu a protitankových děl, považoval jsem situaci za kritickou. Protože jediný plný zásah na některou plně obydlenou ubikaci mužstva by znamenal velké ztráty na životech bezbranných nováčků, rozhodl jsem se splnit druhou část úkolu, s nepřítele vyjednávat.“ [11]

Vyjednáváním byl ve skutečnosti pověřen poručík Martínek, který improvizovaným bílým praporem dával znamení k vyjednávání. Plukovník Štěpina vystoupil před bránu a vyslechl rozkazy německého velitele. Následovalo téměř tří hodinová prohlídka kasáren a jejich drancování. Část obránců byla hned seřazena před nedalekým Štursovým pomníkem padlých z První světové války, nováčci zatím zůstali ve světnicích, kde byli pod přísným dozorem Němců. Obránci, kteří byli lehce oděni, museli narukovat na náměstí do Místku. Jen lehce oděni v dešti se sněhem a větru čekali od osmi hodin do půl jedenácté. Důstojníci místní posádky byli svoláni do Německého domu. Podle vyprávění Karla Martinka je hlídala vojenská stráž. Němci je provokativně prohlíželi  a statečně „zapíjeli nejnovější vítězství“. Teprve kolem půlnoci mohli odejít domů s očekáváním dalších nařízení. [12]

Jeden z českých vojáků – Josef Plandor, který se při prohlídce dostal do konfliktu s jedním německým důstojníkem, vypráví: „Navázali rozhovor (okolo stojící Němci), jenž však měl klidný a smířlivý ráz. Přiznali se, že jsou nováčci, mnozí jen dva měsíce na vojně. Nebylo v nich mnoho odvahy a hlas se jim chvěl vzrušením. Sdělili mi, že o okupaci ČSR jim nebyla učiněna ani zmínka, nýbrž jim bylo oznámeno, že pořádají noční pochod.“[13]

Německé vojsko, které bojovalo u Čajankových kasáren, ještě v noci odpochodovalo k polským hranicím, zřejmě za svým původním úkolem.[14] Tímto skončila návštěva německých jednotek v Místku, která za sebou zanechala několik lidských obětí na straně Německa. Zatímco Českoslovenští vojáci byli beze ztrát, na Německé straně se pamětníci a kronikář shodují na několika padlých, jejíž číslo je neznámé. Odhady hovoří o 6 až 18 padlých Němcích a několika raněných. Farní matričná knihy z Místku ani matriky z Nysy, odkud pocházel pluk IR-31, se nedochovaly. Rovněž nejsou k dispozici nemocniční knihy frýdecké nemocnice. Část padlých vojáků byla odvezena vozem směrem k Příboru, část jich byla pohřebená v tichosti na frýdeckém hřbitově. Jeden německý důstojník byl pohřben s německými poctami, další o dva dny později.[15] Tehdejšími zaměstnanci nemocnice bylo potvrzeno, že byli přivezeni těžce ranění vojáci, z nichž někteří později zemřeli.[16]

Po ukončení bojů zůstali Němci s vojáky, kteří byli zavření ve světnicích, až do 24. března. Přitom kdekoliv se vojáci pohnuli, byli doprovázení Němci. Značná byla také jazyková bariéra. Protože Němci nemluvili Česky a Čeští vojáci povětšinou nehovořili Německy, docházelo k omylům v komunikaci. Nicméně během tohoto desetidenního držení nenastal žádný incident a ani nepokoj, nepřišly ani očekávané perzekuce.

Mezi 20. a 21 hodinou byl násilně obsazen i Frýdek, tehdy samostatné město. Byly zde Neumanovy kasárna v Pekařské ulici. Přijely zde dva cyklistické oddíly, které byly povětšinou Němci vítaný. Vždyť ve Frýdku žilo necelých 20 % Německého obyvatelstva, v Místku jen 9%. Frýdecké Němky ihned pro ně připravily občerstvení a uvařily čaj. [17] Když Němci, vyzbrojeni lehkými zbraněmi pro boj zblízka a v noci, přijeli před kasárna, zaujali palebné postavení. Českoslovenští vojáci museli kasárna opustit a dlouhou dobu stát venku před hlavněmi kulometů. Pekařská ulice byla přejmenována na Stowerovou, podle Německého velitele, který operaci řídil.[18]

A však menší incident se odehrál u muničního skladu ve Staříči, kde bylo 11 vojáků a poddůstojníků vedených svobodníkem Jurajem Mikitou, patřícího do Pavlíkovy kulometné roty. Mikita popisuje, jak vojáci slyšeli střelbu a jeden Německý voják dokonce na strážného vystřeli a kulka mu proletěla čepicí. Jeden z vojáků dokonce zakřičel: „ Dokud máme flinty, je s námi dobře“.[19] V tuto dobu už ale byly kasárna v obležení, ve světle reflektorů. Dokonce se ještě uvnitř budovy převrátila kamna a oheň zasáhla vojína Pavla Gořalu. Než se Českoslovenští vojáci vzpamatovali, byli Němci uvnitř.[20] Scénář z Czajánkových kasáren se tak neopakoval. Do půlnoci obsadili Němci Dobrou a všechny okolní vesnice. Ještě v noci zapečetili všechny peněžní ústavy a jmenovaly německého správce místeckého okresu. Přibližně ve stejnou dobu jako Místek byla Němci obsazována Ostrava.

Čajánkova kasárna byla vyrabovaná a z nich odvezeny všechny zbraně včetně vojenské výstroje. [21]

 Obsazení Československa ze 14. a 15. března bylo následně stvrzeno Háchovým podpisem v Berlíně a Hitlerovým výnosem o zřízení protektorátu ze 16. března. Později začíná druhá světová válka, která se do dějin zapsala jsou krutostí a nenávistí. Když se ohlédneme za všemi hrůzami války a krutostí Němců vůči Českému obyvatelstvu, je až s podivem, že odpor vojáků z Czajánkových kasáren zůstal nepotrestán. Celá událost byla utajená široké veřejnosti. Hitler zřejmě nechtěl připustit, že území, které si chystá přivlastnit, se netváří spokojeně, nevítá jej a dokonce „po něm střílí“. Hitler se o incidentu v Čajánkovych kasárnách dozvěděl okamžitě, a tento incident také zneužil ve svůj prospěch při argumentaci s prezidentem Háchou. V publikaci Vzestup a pád třetí říše se dočteme následující: „Německé pozemní síly vpochodovaly jiţ dnes na některých místech do Československa a v kasárnách, kde se Češi bránili, byl jejich odpor nemilosrdně zlomen“.[22] Jiný incident, než ten místecký, Hitler ani myslet nemohl, protože onu noc se jiný neodehrál. Posádka z Čajánkovych kasáren byla rozpuštěna a vojáci se vrátili do svých domovů. A však vojáci z Čajánkových kasáren se povětšinou rozpustili do odbojových organizacích, kterých bylo na frýdecko-místecku několik aktivních a prováděli odbojovou činnost.

Velitel obrany Čajánkových kasáren, kapitán (později povýšen na plukovníka) Pavlík, se brzy zapojil do ilegální ostravské organizace „Za vlast“, která pomáhala Československým vojákům při přesunu k zahraničním formacím[23]. Později se přesunul do Prahy, kde působil v ilegální organizaci „Obrana národa“. Byl jedním ze spolupracovníků legendárního kapitána Morávka. V rámci své činnosti navázal kontakt s organizací „Jindra“, což se mu stalo také osudným. V této sokolské ilegální organizaci již od září 1942 pracoval konfident prof. Ladislav Vaněk, který později spolupracoval i s StB. Vaněk Pavlíka udal, a brzy na to byl Pavlík gestapem zatčen. Po převozu do koncentračního tábora Mauthausen, byl vyslýchán a 26. ledna 1943 v 16.31 popraven ranou do týla. V Kostelci nad Černými lesy stojí jeho symbolický hrob, protože tělo nebylo nikdy nalezeno.[24]

Další známou osobnosti Czajankových kasáren byl kapitán Karel Martínek. Ten na konci března 1939 ilegálně přešel do Polska. Na žádost zpravodajců se však vrátil do protektorátu a organizoval přechody Českých vlastenců do Polska a na Slovensko. Zpočátku úzce spolupracoval s kapitánem Pavlíkem. Po jeho zatčení roku 1942 se napojil na skupinu odbojářů, která připravovala různé destrukce a sabotáže. Byl členem odbojové skupiny Lvice, později přejmenované na Jan Žižka, jejiž nejznámější akcí byla destrukce na trati v Lískovci, po niž přišly persekuce gestapa a několik studentů, i když neměli s akci nic společného, bylo popraveno. 14.9. 1944 byl Martínek zatčen a převezen do koncentračního tábora Flossenburg, kde se také dočkal osvobození. Po návratu do vlasti nastoupil opět k armádě, kde byl přidělen k vojenské posádce v Milovicích u Prahy. Zde byl v roce 1949 opět zatčen za účast na přípravě vojenského převratu a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům vězení. Roku 1954 mu byl trest milostí prezidenta zmírněn na 10 let a roku 1956 byl Martínek propuštěn. S podlomeným zdravím z komunistického kriminálu pracoval dalších 13 let na různých dělnických profesích.[25]

Utajení celého incidentu se projevilo í na úrovni dobového tisku. Noviny Bezručův lid, které výjimečně 18. března 1939 vyšly v dvoustránkovém vydání, zmiňují kromě řeči prezidenta Háchy k lidu i článek s názvem Jak byl obsazován náš Místek. Autor článku zamlčuje vojenské střetnutí s vojáky a jen konstatuje, že ačkoliv byli Místečané zaskočení, je potřeba si zvyknout. [26] Na území protektorátu se o Čajánkových kasárnách veřejně nemluvilo. Jen díky informátorům se ale informace dostaly k důležitým osobám, jako byl Edvard Beneš. Právě Beneš vzdal jako první hold místecké posádce v rozhlasovém projevu roku 1939.

Během existence protektorátu se Frýdek i Místek značně proměnily. Hlavní změnou trvající do dnešních dnů, bylo splnění žádosti Němců a výnosem ministerstva 15. prosince 1942 s platností od 1. ledna 1943 byl Frýdek a Místek spolu se sousedícími obcemi Starým Městem, Lískovcem a Sviadnovem spojen v jednu obec pojmenovanou Frýdek. Toto bylo učiněno bez vědomí Čechů a hlavně Místečané se proti názvu bouřili.[27]

Díky své poloze v podhůří Beskyd byl Frýdek a hlavně jeho okolí centrem partyzánských hnutí. Odbojáři významné ilegální organizace Obrana národy mnohdy skončili na šibenici. Bylo tomu tak u členů sokolské obce, u učitelů Bohumila Čupy, Vítěslava a Miroslava Bílka, u lékaře Vladimíra Dostála nebo plukovníka Karla Rozehnala a dalších. Ti všichni hrdě bojovali proti Nacismu, a po několika měsících věznění ve Vratislavi, Olomouci a Brně skončili na popravišti. Jejich osudy a zásluhy jsou dnes veřejnosti málo známy, ale jsou významné a zdokumentovány v archivních záznamech. Tragédii, která postihla město, bylo i uzavření místeckého gymnázia a zatčení 42 studentů a profesorů, z vykonstruovaného důvodu šíření ilegálních tiskovin.

O Čajánkových kasárnách se opět začalo hovořit po válce. 18. července 1946 město navštívil prezident Edvard Beneš se svou ženou. Prezident se zastavil i u Czajánkovych kasáren, kde mu zprávu o průběhu boje podal kapitán Martínek a plukovník Štěpina, a ve svém projevu prohlásil:

„ Byli jste stateční, to Vám nebude zapomenuto. Mohu Vám říci jenom tolik, že tak jako u Vás mělo se státi ve všech posádkách, pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z Vašich řad nepadl jediný. A i kdyby se tak bylo stalo, bylo by to sice bolestné ale s oběťmi se konečně v každém boji musí počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně sám přesvědčil, že to, o čem jsem smluvil v zahraničí, se skutečně zakládalo na pravdě „[28]

Po válce se vojáci z Čajánkovych kasáren staly místními hrdiny. Dobovému nadšení dokládá i fakt, že se tato událost dostala i do básně pana doktora Antonína Přecechtěly. Básně, která vyšla v publikaci 60 let Sokola Místek a která je věnována hrdinům ppl. 8 „Slezský“ v Místku.[29]

V publikaci 60 let Sokola Místek je ještě jedna důležitá zmínka plukovníka Štětiny, říkající o významu akce.

„Morální, neboť spontánním protiněmeckým odporem zhostily se v kasárnách přítomné vojenské osoby svého úkolu, tak, jak jim kázala čest, vojácká přísaha na prapor, který hrdě nese název „Slezský“.[30]

 

Morální hledisko je nesporné. Po válce, když České území bylo osvobozeno jinou armádou, bylo potřeba připomenout zásluhy z vlastních řad. V poválečných letech byla republika stále v počátcích a vlastenectví bylo potřeba podporovat.

V roce 1947 byla na budově kasáren III. Praporu zasazena deska s nápisem: ZDE KLADL SE ZBRANÍ V RUCE 8. PĚŠÍ PLUK SLEZSKÝ DNE 14. BŘEZNA 1939 ODPOR NĚMECKÝM OKUPANTŮM.

V souvislosti s Czajankovými kasárnami se dnes nejvíce mluví o kapitánovi Pavlíkovi a poručíkovi Martínkovi, jejíž role byla významná. Nedoceněn zůstává plukovník Štětina, jehož role je ve vyprávění vojáků diskutabilní, ale to neznamená, že nevýznamná. Byl to on, kdo zachoval chladnou hlavu a přestřelku ukončil diplomatickou cestou. Pravděpodobně by se ale i ostatní vojáci s došlou munici vzdali. Roku 1999 byl Karel Pavlík vyznamenán prezidentem Václavem Havlem za hrdinství.

I když tehdejší odpor vojáků Czazankových kasáren a hrdinství Karla Pavlíka nemohlo na situaci, kdy Německá vojska obsazovala České území, nic změnit, jejich význam je důležitý, a to ze symbolického a morálního hlediska. Paměť 14. března 1939 v Místku žije dál, a to i přesto, že její význam už není tak oceňován jako v poválečných letech.

Autor: Bc. Petr Křístek, Slezská univerzita v Opavě

ZDROJE:

Archivní prameny:

SOKA Frýdek-Místek –  Pamětní kniha Frýdku-Místku – 1. díl

Noviny a časopisy:

Crkovský, F: Místek v začátcích okupace. Ke 20. výročí 14. března 1939. Těšínko 9/1959.

Vávrovský, E: První odpor proti nacistům v našich zemích 14. března 1939. Těšínsko 2/1970.

Bezručův lid. Místek 18. března 1939.

Knižní publikace:

Jančík, František: Památník 60. let Sokola Místek. Období 1937-1947. Frýdek-Místek 1947.

Beneš, E. Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-1945. Praha 1946.

Vávrovský, Emil: Frýdek-Místek 14. března 1939 a za nacistické okupace. Frýdek-Místek 1979.

Nosková, Miroslava: 8. pěší pluk Slezský. Od bojů v Ruských legiích ke 14. 3. 1939. FrýdekMístek 2000.

Daněk, Miroslav: Tenkrát v březnu. Ostrava 1960.

Shier, W.L: Vzestup a pád třetí říše. Dějiny nacistického Německa. Brno 2004.

Myška, Milan: Bibliografický slovník Slezska a Severní Moravy. Nová řada. Sešit 10 (22.)

Spusta, Milan: 700 let Obce Metylovice. Metylovice 1999.

Sborníky:

Karbanová, Pavla: Ze vzpomínek Svatoslava Kalicha, pamětníka boje v Čajánkových kasárnách v Místku dne 14. března 1939. In: Ze vzpomínek Svatoslava Kalicha, pamětníka boje v Čajánkových kasárnách v Místku dne 14. března 1939

[1] Kronika Místek – řada I, str. 48

[2] Vávrovský, E: Frýdek -Místek za nacistické okupace, str. 6

[3] Kronika Místek – řada I, str. 48

[4] Tamtéž

[5]   Vávrovský, E: Frýdek -Místek za nacistické okupace, str. 5

[6] Tamtéž

[7] 60 let Sokola Místek, str. 11

[8] Kronika Místek, str. 49

[9]     Vávrovský, E: Frýdek -Místek za nacistické okupace, str. 7

[10] 60 let Sokola, str. 8

[11] 60 let Sokola, str. 11

[12] Vávrovský, str. 11

[13] 60 let Sokola, str. 9

[14] Štepina, str. 11

[15] Místecká kronika, str. 45

[16] Vávrovský str. 12

[17] Místek kronika str. 45

[18] Kronika Místek, str. 49

[19] Vávrovský, str. 13

[20] Vávrovský str. 13

[21] Kronika Místek, str. 49

[22] Shier, W.L: Vzestup a pád třetí říše. Dějiny nacistického Německa. Brno 2004, s. 403

[23] https://vlast.cz/karel-pavlik/

[24] Plukovník Karel Pavlík, http://www.v-klub.cz/view.php?cisloclanku=2005031902, 8.4.2009.

[25] Myška, Milan: Biografický slovník Slezska a Severní Moravy. Nová řada, sešit 10. (22.), str. 48

[26] Bezručův lid. Místek 18. března 1939, s. 2.  – dostupný pouze v systému Kramerius ve Vědecké Moravskoslezské knihovně.

[27] Místek kronika, str. 56.

[28] Kronika Frýdku-Místku. Díl I. s. 82

[29] 60 let Sokola, str. 14.

[30]   60 let Sokola, str. 12

 

No Comments Yet.

Co si o tom myslíte vy?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *