Sign up with your email address to be the first to know about new products, VIP offers, blog features & more.

Johanka z Archu – historický mýtus nebo spasitelka Francie?

Historie je plná mýtů, stereotypu a omylu. Johanka z Archu, postava Francouzských dějin, je toho přímým důkazem. Článek může sloužit k výuce dějepisu na středních školách a následné diskuzi se studenty- na témata pravda/lež, mýtus nebo národ. Aktivizačními metodami může pedagog v hodině dějepisu působit na studentovy postoje a vychovávat jej. 

 

Úvod do mýtu

Historie je jako ztemnělé jeviště. Její stínové postavy dosud šepotají v dlouhých výčtech průvodců a shrnujících statích příruček. Jsou to jako slavní herci, kteří se stali zajatci svých rolí a téměř nerozlišují soukromý život od scénické tvorby – sochy, malby, opotřebované mince uchovávají či vytvářejí jejich proslulé tváře, rytiny a kresby zachycují jejich nejvýznamnější činy. Jejich rysy odhalujeme v tvářích na kamenných náhrobcích, v otevřených dlaních jejich soch čteme linii toho, co bylo jejich budoucností. Tyto postavy nikdy nestárnou, vidíme je na dovolené, když se procházíme po náměstí, tyto postavy jsou historickou představou bez které se jen stěží obejdeme. Na osudech z dávné historie nás fascinuje jakýsi odlesk, v němž chceme vidět odraz osudu vlastního. Často se obáváme vlastní budoucnosti, ve které nalezneme problémy, které se zdají býti neřešitelné. Opakem toho je dávná minulost, nabízí nám mateřský klín a počátek nového řešení. Při podrobném sledování neuvěřitelných utrpení, kterými lidstvo prošlo, se nám vrací naděje. Historie tak ve své posilující kontinuitě působí jako sedativum. Tato „droga“ však je zároveň halucinogenní. Třeba Shakaespearovští hrdinové, králové nebo pastýřky jsou nám blízcí, a přece nepředstavitelně vzdálení, odvádějí nás do krajů, kde historie pozbývá smysl, rozpouští se v plynutí času, aby nabyla smyslu nového, když přes propast času nalézá imaginárnost. Nad skutečně prožitou historií tak narůstá historie vysněná a zaujímá její místo. Muži a ženy jsou v ní nadále z masa a kostí, i když jejich osudy a způsoby, kterým čelili, vyznívají přehnaně. Podobně jako hrdinové z dětských komiksů, jako Tarzan, Pikaču, Superman, ztělesňují velké mýty, jejichž vytrvalost chceme znovu najít. Vysněná historie není historií osobností, ale snů, které ztělesňovaly a v něž potřebujeme věřit.

V Janině příběhu je pravdivé všechno a nic. Je to jeden z nejméně pravděpodobných příběhů, které historie má. Chudá vesnická dívka, která neumí číst a psát, přesvědčí následovníka trůnu, aby ji svěřil vojsko. Potom v jeho čele, aniž by měla jakékoliv bojové zkušenosti, téměř zázračně vyhraje několik klíčových bitev. Stane se mocnou a oblíbenou, ale nakonec je zajata a při spektakulárním soudu, ze kterého se dochoval nejdokonalejší zápis ze všech středověkých procesů, je odsouzená ke smrti upálením. Zní to jako dost divoká pohádka, ale nejlepší na tom je, že se to doopravdy stalo.

Mýtus je téměř vždy odrazem reality a obsahuje proto řadu otázek, na které nebývá snadné odpovědět. Mýtus je určitým zobecněním dávných historických faktů, ale i tradic a pověstí přenášených z generace na generaci. Potom se také stane, že se historická pravda směšuje s fikcí. Dochází tak k nesrovnalostem, vyvolávající otázky, na které mýtus už odpověď nemá. Tyto otázky však zůstávají, jsou výzvou k doplnění mýtu o nová fakta. A právě životní příběh Jany z Archu je toho typickou ukázkou. Na první pohled to vypadá, že k příběhu není již co dodat, ale opak je pravdou.

V roce 1839 byl odhadován počet děl věnující se Janě z Archu na pět set. O 150 let později se tento počet děl zpětinásobil. Svátek Jany z Archu ve Francii je v současné době náboženský a zároveň národní. Církev a stát se shodly na společné úctě této národní hrdinky, kterou postavily na oltáře a na veřejná místa. Jana Z Archu je dnes v očích veřejnosti hrdinkou a vítězkou nad nespravedlností a nepoctivostí. Působí na nás jako nevyčerpatelná osobnost, kterou můžeme objevovat stále znovu a která má schopnost vyvolávat nejvášnivější debaty. Protokol procesu, kterým byla Jana odsouzená, byl přeložen do několika jazyků.Tento text vysvětluje drama, které se odehrálo, ale podrobnosti Janina života však ponechává ve stínu. Naopak při rehabilitačním procesu, otevřeným dvacet let po smrti Jany, se postupně objevují všechny základní etapy od jejího křtu ve farnosti Domremy a až po hranici, na niž byla upálena. V této době svá svědectví dokládají soudci, přátelé z dětství, druhé ve zbrani, prostě téměř všichni, kdo s Janou přišli za jejího života do styku.

Janin životopis, když se podíváme na současnou bibliografii, stále žije. Své představy o ni vytvářel Shakaespare, Voltaire, Schiller, Twain, Shaw a tisíce dalších spisovatelů. Staletí po její smrti ji přijímají křesťané, feministky, francouzští nacionalisté, mexičtí revolucionáři nebo kadeřnice, protože její hrubý střih se stal inspirací pro mikádo, které nosí mladé emancipované dívky jako symbol nezávislosti na patriarchálních strukturách. Její hlas zaujal také psychiatry a neurology, kteří o Janě pojednávají v několika pracích.

Krátce k historickým událostem

 

Jana z Archu, narozena v lednu 1412, se narodila do velice pohnuté doby. Francií zmítala občanská válka a chystalo se i k vyvrccholení vleklého mocenského zápasu s Anglií, který trval s přestávkami od roku 1337 a do dějin vstoupil pod názvem stoletá válka. První polovina patnáctého století, ve kterém Jana z Arku žila, spadá do třetí fáze stoleté války. Stoletá válka byla konflikt Francie a Anglie, který probíhal v letech 1337 – 1453. Tato válka byla vyvrcholením již dlouholetých konfliktů mezi těmito dvěma královstvími, která po mnoho let se střídavými úspěchy bojovala o území na severu Francie. Tato území měli angličtí králové v držení jako léno z dob, kdy normanský vévoda Vilém, který byl vazalem francouzského krále, roku 1066 porazil anglosaského krále Haralda, ovládl Anglii a tyto državy ve Francii si ponechal. Další příčinou se stal boj o nadvládu nad bohatým územím Flander, které bylo důležitým obchodním centrem. Flandry zeměpisně přiléhaly k severovýchodní Francii, avšak hospodářsky již byly svázány s Anglií. Rok před začátkem stoleté války měli Francouzi v těchto bojích převahu a roku 1336 flanderský hrábě Ludvík nechal pozatýkat Angličany, kteří ve Flandrech pobývali, což vykonal na popud francouzského krále Filipa VI. Na tyto činy Anglie odpověděla zakázáním veškerého obchodu s Flandry, a tím zasadila zemi ránu na poli obchodu a průmyslu. Z toho důvodu ve Flandrech vypuklo povstání vedené Jakobem van Artelvede, který se spojil s anglickým králem Eduardem III. Francouzský král Filip VI. Napadl anglické državy ve Francii a na to Eduard III. vyhlásil Francii válku pod záminkou nároku  na francouzský trůn. Tím započala válka stoletá a v jejím průběhu můžeme rozeznat tři základní fáze. První etapa například skončila roku 1346 bitvou u Kresčaku, kde zemřel Jan Lucemburský. Angličané zde suverénně Francouze rozdrtily, a to díky skvěle vycvičeným lučištníkům, kteří dokázali přesně mířenými střelami deklasovat útok těžké francouzské jízdy.

Nyní se ale pohybujeme na začátku 15 století, v době, kdy například u nás sílí husitské hnutí. V roce 1404 zemřel burgundský vévoda Filip Smělý a jeho syn Jan Neohrožený se snažil podržet si jeho vliv a postavení ve vládě. V tom se mu však pokusil zabránit Ludvík Orleánský, králův bratr, načež ho Jan nechal roku 1407 zavraždit. Tím naplno vypukla občanská válka mezi burgundskou a orleánskou stranou.

Ve Francii panuje Karel IV, v dějinách považován za šílence, který nastoupil na trůn ve svých dvanáctí letech a propadl požitkářství všeho druhu. Později se u něj začaly objevovat příznaky duševní choroby, pravděpodobně schizofrenie. Jeho nemoc se zhoršovala a panovník trpěl vážnými depresemi a výpadky paměti. Byl jen loutkou své ženy, královny Isabely Bavorské a jeho bratra Ludvíka Orleánského. Jeho žena se spojí s nejmocnějším šlechticem v zemi, burgundským vévodou Janem Nebojácným a krutým způsobem dobijí Paříž.

Angličané postupují čím dál více od vítězství k vítězství. Dobyli celý sever Francie, včetně Paříže, navíc mají mocného spojence, Burgunské vévodství. Následník Francouzského trůnu, princ Karel z Valois,a jeho strana Armaňaků, ovládá malé území na jih od řeky Loire (Loáry) a právě tato řeka tvoří překážku k ovládnutí celého zbytku Francie. Zvlášť důležité je ubránit město Orleáns. Když Orleans padne, s Francií bude ámen.

Evropa v 15 století byla v područí křesťanských představ. Církev stála v čele veškeré civilizace a kultury. Své učení chránila a byla si vědoma, jaké škody by byly napáchány, kdyby mezi křesťanské katolické národy bylo rozšířeno bludné učení, které by mohlo rozvracet křesťanskou jednotu. Každý, u koho se objevilo podezření, že ve víře zavádí novoty a opovažuje se měnit učení převzaté od otců, byl okamžitě zajat a uvězněn. V těchto případech byl papež zastupován legátem, který měl titul inkvizitora byl soudcem ve všech věcích víry. Trestní zákony pro bludné učení, rouhání, čarodějnictví a podobné zločiny byly v tehdejší době nelidské a bez shovívavosti.

Jana z Archu, též nazývaná jako Johanka nebo Johana, žije v Lotrinské obci Domrémy na východě Francie, hluboko v nepřátelské oblasti, kterou ovládají anglo-burgundští spojenci. Celé dětství žije ve strachu z anglických nájezdů, které zažila i její ves. Navíc v 15 století připravil hladomor, mor a války zemi o několik tělesně zdatných lidí, ekonomika a sociální struktury již nedokázaly podporovat vazalský systém, který se začal rozpadat.

V rehabilitačním procesu je Jana vykreslována jako prostá pastýřka a i o její rodině se tvrdí, že žije v nuzných podmínkách. O jejím dětství vypověděl například jeden z jejich kmotrů Jean Moreau, rolník z Greux, což byla vesnice blízko Domrémy. V době výpovědi mu bylo kolem sedmdesáti let. Vypověděl, že byla pokřtěna v místním farním kostele. Její otec se jmenoval Jakub z Arku a její matka Isabellette, za svého života rolníci v Domremy. Johanka byla od útlého dětství dobře a vhodně vychována ve víře a vedena v dobrých mravech, takže téměř všichni obyvatelé Domremy ji měli rádi. A Johanka znala svou víru, uměla Otče náš a Zdrávas Maria jako jiné dívenky v jejím věku.

Také Janina kmotra Béatrice (80 let), vdova po d´Estellinovi, rolníkovi z Domremy vypráví. Johanka byla dobře a dostatečně vzdělána v katolické víře jako ostatní děvčata v jejím věku; a od nejútlejšího dětství a dospívání až do odchodu z otcovského domu byla vychovávána v dobrých mravech. Byla to čistá dívka, uměla dobře mluvit, často  a zbožně navštěvovala kostel a posvátná místa; a když bylo městečko Domremy vypáleno12, chodila Johanka ve sváteční dny na mši do města Greux, ráda chodívala  ke zpovědi o dnech, kdy to bylo vhodné a zvláště o dnech nejsvětějšího svátku Velikonoc, neboli Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista, a jak se mi zdá, nebylo lepší nad ni v obou městech. Zabývala se různými pracemi ve svém otcovském domě, někdy předla konopí nebo vlnu, chodila za pluhem, pracovala, když nastal čas žní a někdy, když přišla řada na jejího otce, hlídala zvířata a stáda z města.

Výpovědí o Janině dětství je celá řada. K věci se vyjádřil kněz, kdy říká, že Jana chodila je zpovědi ráda a často, farář a několik jejich kamarádu z dětství. Jana byla, podle toho, co jsem viděl, dobrá, prostá a tichá dívka, měla dobré chování; často a ráda chodila do kostela, jak jsem viděl. Jana totiž chodila se svou sestrou a s dalšími ženami do poustevny Panny Marie v Bermontu a nosila tam svíce. Měla velkou úctu k Bohu a blahoslavené Panně Marii a byla tak zbožná, že kvůli její zbožnosti jsem si ji já, to jsem tehdy byl ještě mladý, i další chlapci dobírali, prozradil ve svých padesátí letech jeden z Janiných kamarádů. Všechna vyprávění mají jedno společné slovo, a tím je kostel. Co se však nedochovalo byl popis Janiny tváře a tak po celá staletí nestálo představivosti nic v cestě. Shakaespare si při popisu ve hře Jindřich VI vyhýbal otázce její fyzické podoby, jiní umělci se rozhodli vyobrazit Janu jako blondýnku, vymýšleli si rysy Kristový tváře (ta je ovšem taky záhadou). Hrdinka musí být vždy krásná, zalitá světlem, nikoliv tmou, aby byla odhalena ta pravá dokonalost. Některé údaje o Janiných fyzických parametrech se však dochovaly. Ráda nosila mužské oblečení, takže musela být vyšší než většina žen své doby (okolo 160 cm). Romantičtí autoři ji ale vykreslují jako postavu drobného vzrůstu. Také lékař, který měl příležitost Janu vyšetřit, když byla ve vězení, shledal, že byla úzka v bocích (problém například při porody, kdy její sestra zemřela). Jana také nosila rytířskou výzbroj, která vážila mezi 18-22 kg, což svědčí o tom, že Jana měla atletickou postavu a pravděpodobně byla velmi silná.

Jako vesnická dívka se Jana nijak radikálně neodlišovala od jiných děvčat z okolí. V jejím chování nebylo nic, co by upozorňovalo na to, jaké činy bude v budoucnu z Boží vůle konat. Ve výpovědích se hodně mluví o „stromě vil“, ke kterému chodívala a naslouchala šumění lesa, jakoby žádná válka nebyla. „Nechodívalas také ke stromu vil?“ ptal se vyšetřovatel Jany. „Občas jsem vila věnce pro domrémskou Pannu“.  „Cos s těmi věnci dělala? Věšeli jsme je na větve stromů“.  Mezi lidmi tehdy panovala tradice, že právě z tohoto lesa vyjde zázračná panenská spasitelka a povede zemi na cestu slávy.

Z vyprávění Janiných současníků se traduje, že nikdy neměla menstruaci. Zdůrazňováním této skutečnosti mělo být důkazem toho, že právě ona se stala božím vyvolencem

Klíčová událost přichází ve 13 letech Janina života. Jak ve výpovědi řekla, uslyšela „hlas Boha, který mi pomáhal a vedl mě“.  A těchto vizí bylo více. U nás se tímto například zabýval Mudr. Iva Lesný, který tvrdil, že tyto projevy mohly být následkem ložiska epilepsie na spánkovém laloku mozku. V psychologii se ale zastává názor, že při intenzivních prožitcích pracuje náš mozek jinak než při bdělém stavu, stejně jako při stavech hluboké meditace nebo u holotropního dýchaní. Tedy Janina silná víra mohla mít za následek tyto halucinogenní stavy. S jiným vysvětlením přišly feministky. Ty říkají, že Jana byla natolik inteligentní žena, že se dokázala odít do kostýmu vizionářky jako Kateřina Sienská nebo Brigita Švédská. Koneckonců se přece jen jednalo o dobu, kdy bylo mystické zjevení jedním z mála způsobu, jak se ženě mohlo dostat politické moci. Zajímavý je pohled na sekundární literaturu. Zatímco převážně muži se přiklánějí k psychickým obtížím Jany, že naopak líčí Janu jako inteligentní ženu a zastávají feministické postoje.

Jana mívá opakované vidění, v němž ze jí zjevují svědci a andělé, především archanděl Michael. Ten jí prý vnukne, že v převleku za muže osud zvrátí. Má prý vyhledat prince Karla, vyžádat si vojsko a vyhnat Angličany ze země. Podobná tvrzení zavání v církví kacířstvím. Koneckonců se o příčinách duševních poruch moc nevědělo a skončit na hořící hranici pro šíření bludu nebylo nic neobvyklého. I otec řekl Janě, poté, co ji udeřil. „To tě odnaučí lhát svému otci. Chceš se začít kurvit jako ostatní. Tak poslyš, tomu svému požehnanému svatému Michaelovi můžeš říct, že jestli vás spolu ještě uvidím, vrazím mu vidle do břicha a tebe holýma rukama uškrtím jako špinavou kočku v říji, když se tak chováš“.

Jana, možná kvůli hrubému otci nebo ukrutnostem, které viděla během nájezdů, se také tak rozhodne, že zůstane pannou. Když ji jé šestnáct, je Jana přesvědčena, že svou misi zvládne. Nejprve vyrazí na nejbližší vojenskou posádku s prosbou, ať ji odvezou za princem na hrad Chinon. Tam se ji vysmějí. Příští rok se však vrátí znovu. To už se šušká po okolí, že jistá panna Johana je bohem vyvolená a tentokrát už vojáky přesvědčí. Z doby rehabilitace několik vojáků popisuje příjezd Jany na pevnost a její božské chování. Vojáci ji převlečenou za chlapce vezmou na koni napříč nepřátelské území na 500 km vzdálený princův hrad. Nyní přichází okamžik pravdy. Princ Karel je však v zoufalé situaci. Prohrává jednu bitvu za druhou a tak mu stojí zato vyslechnout i blouznění venkovské dívky. Jana se Karlovi představila jako chudá pastýřka, která se přezdívá Panna Johanka. Navíc se touto dobou šířilo Francií proroctví, že země může být zachráněna jen pannou přestrojenou do vojenské výzbroje. Jana řekla: „nepřišla jsem do Poitiers kvůli tomu, abych prováděla znamení. Mým znamením bude to, že osvobodím Orleáns z obležení. Ať mi dají vojáky, málo, či hodně, a půjdu!“ Veřejné mínění také stálo na straně Jany. Každý chtěl tu vyvolenou dívku spatřit a všude se ozýval jeden a tentýž hlas: „Jana je světice, seslana Francii Bohem“.

Několik týdnů ji teologové zkoumají, jestli je pravým nebo falešným prorokem. Církevní komise nemohla dospět k závěru. Důležité bylo prohlášení jednoho preláta, který potvrdil, že ďábel nemůže uzavřít spojenectví ani získat moc nad žádnou pannou. Muselo se zjistit, zda Jana skutečně pannou je. Údajně splněním toho citlivého úkolu byly pověřeny dvorní dámy. Z rodné vesnice Jany se taktéž vrátili františkánští mniši, kteří tam byli vysláni, aby posbírali co nejvíce informací. Ti církevní komisi potvrdili, že Jana má dobrou pověst a kromě toho byla vždy příkladnou křesťankou.

Princ nakonec dospěje k šalamounskému řešení. Pošleme ji k Orleáns a když zvítězí, tak je pravý prorok. Pořídí ji brnění, koně, prapor a v dubnu 1429, vyrazí vesnická dívka Johanka v čele francouzské jízdy do bitvy bránit svůj národ. Je netrpělivá, rázná, skoro až fanatická a jestli někdo nemá pochyby o výsledku, je to právě ona.

Město Orlean na břehu řeky Loiru je tou dobou obležené Angličany už 7 měsíců. Obležení ale není dokonalé, a tak se jednotce, v čele s Janou, podaří vklouznout do města. Tam ji lidí vítají jako spásu a splněné proroctví. Její náhlá popularita a neotřesitelná víra ve vítězství přiměje k přehodnocení situace i velitele vojska, kteří si z ní doposud spíše utahovali. A poté bitva začne. Francouzům se podaří dobývat jednu pevnost za druhou, Johanka burcuje s praporem, často v prvních liniích. Meč používá málo, později bude tvrdit, že nikoho nezabila. Problém příjde u klíčové pevnosti jménem Turel, před mostem vedoucím do města. Jana, opět v přední linii, je zasažena šípem do ramene. Vypadá to, že tohle nemůže přežít a tudíž že není tím pravým prorokem. Jenže druhý den, 7. května 1429, vstane jako zázrakem z lóže a i když ji zrazují, opět vede vojáky do boje. Pevnost Turel je dobyta a město Orlean po sedmi měsících osvobozeno. Johanka z Archu se stává národní hrdinkou.  Co ale mohlo za porážku Angličanů? Možná jako v husitských bitvách, velkou roli sehrál strach. Ten bývá největším nepřítelem. Středověký člověk byl pověrčivý, a Angličané jistě znali pověst o Panně Johaně, ve které viděli čarodějnici a báli se ji.

V dalších týdnech se Francouzům podaří vyčistit od nadvlády Angličanů území řeky Loire a Jana pojme další, šíleně vypadající plán. Už dřívější pověsti říkaly, že pokud má skončit Anglická okupace, musí být princ korunován králem, a to na tradičním místě, v katedrále v Remeši. Je tu ale problém, Remeš je přímo uprostřed okupovaného území. Johanka z Karlem a jeho vojskem tedy podniknou fenomenální tažení do 250 kilometrů vzdálené Remeše, které se mění v národní demonstraci. Běžní lidé se houfně přidávají k vojsku vedené onou Pannou Orleánskou, jak se ji teď přezdívá. Davová euforie hraje obrovskou roli. Princ Karel je opravdu v půlce července korunován Francouzským králem jako Karel VII a Jana z Archu je po jeho boku.

Nový král by teď rád dále pokračoval diplomatickými prostředky, například chce vyjednat zimní příměří, ale Johanka je umíněná. Válka musí pokračovat až do úplného vítězství, tvrdí. A tak se v záři vydá s vojskem k Paříži, nejlépe opevněnému městu v Evropě. A tady přijde fiasko. Johanka je trefena šípem do nohy a bitva je prohraná na plné čáře. Král ji opět přesvědčuje, že její poslání bylo splněno a že se může vrátit zase domů. Ona ale odchod do ústranní tvrdošíjně odmítá. Zimní příměří nese těžce, chvíle si krátí psaním dopisu nevěřícím. Například v březnu 1430 posílá výzvu Českým husitům, aby už skončili s těmi kacířskými spanilými jízdami za hranice. Hned na jaře vyrazí s hrstkou přívrženců do městečka Compiegne nedaleko Paříže, které čerstvě obléhají Burgunďané. A tady v květnu 1430 přijde její labutí píseň. Naprostá přesila Burgunďanů ji před bránami města strhne z koně a zajme ji. Z vězení se několikrát pokusí utéct. Dokonce jednou vyskočí z okna cely a bez větší úhony přežije pád ze 13 metrů. Johanka je příliš cennou zajatkyní. Burgunďané a Angličané jsou připraveni dokázat, že Johanka není žádný prorok, ale naopak posel ďáblův. Vytahují na ni, že nosila pánský oděv, což bylo tehdy považováno za zcela zvhrlé, a že v jejich vidinách nebyli světci, ale sám antikrist. Vykonstruovaný proces trvá několik měsíců a nemůže dopadnout jinak, než že Johanku usvědčí z čarodějnictví a ona tak musí skončit na hranici. Pod psychickým a fyzickým nátlakem ji nutí podepsat list, v němž své vize odvolává. Ten nejprve podepíše, ale po dalších třech dnech, během kterých je údajně několikrát svými vězniteli znásilněna, svůj podpis zruší a na důkaz vzdoru se opět převlékne do mužských šatů. Je velmi pravděpodobné, podle pozdějšího vyprávění svědků v době rehabilitace, že Johanka vlivem dehydratace, nedostatečné hygieny, stresem, fyzickým násilím, onemocněla některou ze středověkých nemocí, jako byl tyfus, cholera, mor. Církevním sněmem bylo rozhodnuto, že by bylo vhodné použít na Janu mučidla. Ty církev zdědila po Řecích, kteří je považovali za neocenitelný nástroj nakládaní s otroky, jelikož věřili v to, že informace získané mučením jsou cennější než to, co by vězeň prozradil dobrovolně. Johanka ale ví, co bude následovat a fyzickému násilí nepodlehne.

  1. května 1431 ji Angličané na náměstí města Rouen postaví hranici a upálí jí. Je jí pouhých 19 let. Lid Johanku z Archu vždy miloval, možná proto, že nesplňovala požadavky „pokorné ženy“. Byla součásti běžné společnosti, i když vyrůstala v rodinně celkem bohatého sedláka. Dnes je z Johanky z Archu francouzská národní legenda. Rehabilitovaná byla už dvacet let po své smrti, když Karel VII dobyl Francii zpět a rozsudek prohlásil za neplatný. V roce 1920 byla dokonce prohlášena za svatou. Tak končí jeden z nejméně pravděpodobných příběhů historie, příběh, který dokazuje, že i velké dějiny někdy dokáže rozhýbat nevzdělané, chudé, mladičké, ale nesmírně statečné děvče.

 

AKTIVIZAČNÍ METODY – diskuze, debata

Co si myslíte o Johance vy? Na rozdíl od třeba Blanických rytířů to byla skutečná postava historie, ale její úloha byla zřejmě zveličená? Myslíte, že je důležité, aby národ měl takové postavy? Je pro Vás Johanka božskou ženou s nadpřirozenými schopnosti, nebo velmi inteligentní a intrikantní postavou, o jejž slávu se postaral král Karel VII? Máme my nějakou takovou postavu podobnou Johance (svatá Anežka, svatý Václav, zbojník Ondráš, Krakonoš – co mají tyto postavy společné?)

 

POZNÁMKA:

V článku je pojednáváno o národu. Nicméně národy vznikaly až v 19. století. Lidé středověku necítili příslušnost k národu, ale ke kraji, k věcem okolo. Národ zde byl zmíněn pro potřebu zjednodušení článku a cítění středověkých lidí k národu, v tomto případě k Francii, je potřeba brát s rezervou. 

No Comments Yet.

Co si o tom myslíte vy?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *